Hegel, Georg Wilhelm Friedrich (17701831) Německý filosof. Narodil se ve Stutt gartu, studoval v Ttibingen, poté pÚsobil jak. soukromý učitel v Bemu a ve Frankfurtu. Ja ko soukromý docent přednášel na universit, v Jeně (1801-7), vydával profrancouzské no viny v Bambergu (1807-8), pÚsobil jako ře ditel gymnasia v Norimberku (1808-16) V roce 1816 byl jmenován profesorem file sofie v Heidelbergu a v roce 1818 profese rem filosofie na berlínské universitě, kde s stal následníkem Fichtovým. Během svého pobytu v Jeně založil spolu s Schellinger revue Kritische lahrbiicher der Philosophi( Hegelovými hlavními díly jsou Fenomenc logie ducha (1807), Logika (1812), Encyklc pedie filosofických věd (1817, dvakrát přf pracována) a Základy filosofie práva (1821 Posrnrtně byly publikovány Filosofie ději! Dějiny filosofie a Filosofie náboženství.
Jádro Hegelova politického myšlení j obsaženo v Základech filosofie práva. Hegelovo rané dílo svědčí o jeho hledání všezahJ nující teorie, jež by byla schopná vztáhnOl klasickou filosofickou tradici a odkaz KANTA a FlCHTA na změněnou politickou real tu, nastolenou francouzskou revolucí a jejín dÚsledky. V nepublikovaném eseji Německ ústava z roku 1801 se poprvé pokusilo životaschopnou definici státu, vyrovnávající se s dopadem francouzských revolučních válek na tradiční politický systém Německa. Ve Fenomenologii ducha, napsané pod bezprostředním dojmem Napoleonových vítězství, se pokusil poukázat na historický úspěch řecké polis, která byla prototypem soudržnosti a integrace, a současně ukázat, proč moderní svět, založený na principu subjektivity, nemÚže dosáhnout pÚvodního bezprostředního ztotožnění s politickým zřízením, jež bylo úhelným kamenem klasického společenství.
V Logice a Encyklopediijilosojick.ých věd systematicky rozvedl dialektickou metodu, kterou použil ve své politické filosofii, objasněné v Základech filosofie práva (viz DIALEKTIKA).
ST Á T - politické společenství - není podle Hegela pouhou instrumentální entitou, vytvořenou praktickým lidským smyslem za účelem podpory individuálně zaměřených cílí\. Ačkoli stát zahrnuje prvky "subjektivní svobody" (které považoval za hlavní úspěch moderní společnosti), pohlížel na něj jako na etickou entitu, jejíž nasměrování je zakotveno v síti mezilidských vztahÚ, přesahujících přání jakéhokoli jednotlivce. Tato etická povaha (Sittlichkeit) společenské existence má podle Hegela tři "momenty", jejichž totalita zahrnuje mnohotvárnou přirozenost lidského života. Jsou to rodina, občanská společnost a stát. Každý z těchto momentů představuje síť lidských vztahů organizovaných podle odlišného principu. Dialektický vztah mezi všemi třemi momenty pak dává plný význam bohatství lidského života. Člověk, který postrádá jakýkoli z těchto tří vztahů, je ve své kvalitě jako lidská bytost hluboce narušen.
Rodina je druh lidského vztahu, jež je založen na partikularistickém altruismu: vlIli konat nejen ve vlastním zájmu, ale i v zájmu členÚ rodiny - rodičÚ, partnera, potomkÚ atd.
Péče o výchovu a vzdělání dětí či o blaho stárnoucích rodičÚ není determinována sobeckým zájmem, ale ochotou - posvěcenou jako společenský mrav a povinnost - být prospěšný druhé osobě. Na dmhé straně jde o vztah omezený na blízký okmh lidí, a proto má tento altruismus zřetelné ohraničení. Druhý moment mezilidských vztahÚ nazývá Hegel "občanskou společností" (biirgerliche Ge.l'ellschaft), která je sférou universálního egoismu: osoba se vztahuje ke všem ostatním lidským bytostem (samozřejmě s výjimkou členÚ vlastní rodiny) na základě svých zájmÚ.
Snaží se tyto zájmy maximalizovat a na zájmy ostatních pohlíží pouze jako na prostředky k tomuto cíli. Sféra občanské společnosti je proto zvláštním místem ekonomické aktivity, poněvadž osoba, zabývající se například obchodem, nepracuje, aby zajistila živobytí pro ostatní, ale využívá potřeby, které ostatní pociťují, jako prostředku k uspokojení svých vlastních potřeb. Soukromé vlastnictví je vnějším znakem postavení člověka ve společnosti - majetek je pro dmhé objektifikací jeho osoby. Hegelova politická filosofie obsahuje široké rozdělení soukromého vlastnictvL Uvědomoval si, že rozšíření chudoby v moderní společnosti mÚže podrýt účinnost jím navrhovaných stmktur. Aby byla zamčena správná regulace funkcí trhu, jsou potřebné normy a obecné zásady (např. domluvené míry a váhy), jež vedou k vývoji zákonÚ a soudÚ, schopných vynutit dodržování těchto pravidel. Tento mechanismus občanské společnosti Hegel nazval "vnější stát" (Základy jilosCifie práva, §184); byl si však dobře vědom, že moderní politické myšlení od HOBBESE a LOCKA ztotožnilo tento "vnější stát" se státem samým, a tak ukotvilo politickou povinnost v racionálním sobeckém zájmu.
Třetí moment, stát, nemÚže být podle Hegela založen na vnímání pouze individuálního sobeckého zájmu: "Jak by pak bylo na základě sobeckého zájmu možné ospravedlnit povolávání občanÚ do vojska a dávání v šanc jejich životÚ?" (Hegel si uvědomoval, že právě zde je slabé místo Hobbesovy snahy založit politickou povinnost na sobeckém zájmu.) Odtud vyvozuje, že stát je založen na universálním altruismu. V dialektické struktuře Hegelova myšlení to také znamená, že stát je syntézou ustavujících prvkÍ! rodiny a občanské společnosti. Na jedné straně je stát analogický s rodinou v tom, že se od občana očekává jednání nikoli podle vlastního sobeckého zájmu, ale zpÍ!sobem, který přináší dobro ostatním: placení daní, služba v armádě atd. Toto jednání je ospravedlnitelné a legitimovatelné pouze na základě solidarity s ostatními členy toho, co se nyní stává politicky organizovanou společností. Na druhé straně stát do své struktury integruje obecný prvek občanské společnosti, a tato integrace dává vzniknout občanskému vědomí založenému na obecných měřítcích: "Je to věcí vzdělání, myšlení jakožto vědomí jedince ve formě obecnosti, aby Já bylo chápáno jako obecná osoba, v níž jsou všichni identičtí.
Člověk má tuto platnost, protože je člověk, nikoli proto, že je žid, katolík, protestant, Němec, Ital atd." (Základy filosofie práva, §209) Hegel tvrdí, že stát je veřejné povahy, ale sféra soukromého a veřejného nejsou od sebe úplně odděleny tak, jak je tomu v ARISTOTELOVĚ rozlišení mezi oikos a poUs: v moderní společnosti člověk musí svádět boj mezi oblastí soukromých vztahÍ! a oblastí veřejnou, jsa současně bourgeois i citoyen. Politická svoboda vytváří jemnou rovnováhu vznikající z těchto protikladných, ale v posledku integrovaných zaměření. Tato integrace je podle Hegela možná pouze v moderním státě, který legitimuje oblast subjektivity: občanská společnost je oblastí autonomie subjektivní vÍ1le.
Klasická poUs se svou bezprostřední politizací soukromých záležitostí (včetně náboženství) oproti tomu takovou autonomní oblast neměla. Moderní politická filosofie, počínající Hobbesem, se snažila naopak analyzovat oblast veřejného na základě individuálního sobeckého zájmu, a tak podle Hegelova názoru nepokročila za "občanskou společnost".
Vrchol a nejvyšší sebedestrukci takové vlády bezuzdného egoistického individualismu Hegel viděl v hruzovládě francouzské revoluce (Základy filosofie práva, §258).
Souhru těchto sil Hegel formálně institucionalizoval v politické ústavě moderního státu, jak o ní uvažoval v Základech filosofie práva. RÍ!zné zájmy občanské společnosti nacházejí svůj výraz v korporacích a ve shromážděních stavÍ!, které představují souhrn zájmů nhných prvkÍ! občanské společnosti.
Oponoval přitom jakékoli republikánské myšlence svrchovanosti parlamentu: obával se, že by mohla přerllst v tyranii zvláštních zájmÍ!. Moc shromáždění stavÍ! by měla být omezena mocí profesinálních občanských úředníkÍ! (v Hegelově slovníku "obecné třídy"). Zájmem této třídy, podobně jako tomu mělo být u PLATóNOVÝCH strážců, by bylo společné blaho: úřad by byl otevřen všem občanÍ!m na základě schopností a vzdělání, přičemž pevné platy by úředníky chránily před svody občanské společnosti (což byl na začátku dvacátých let devatenáctého století novátorský návrh). Zatímco však Platónovi strážci měli vládnout absolutní mocí nad společností, která jinak postrádala politické struktury, Hegelova "obecná třída" jedná v systému, v němž speciální zájmy nabývají legitimního výrazu v autonomních korporacích a ve shromážděních staví!. Navíc je v čele celé této struktury dědičný monarcha, symbolizující ideu, že stát se zakládá na subjektivnLvÍ!li, a že je to monarchův souhlas se zákony, jenž jim dává formální platnost. Monarchovy pravomoci jsou však výrazně omezené a vladař pouze symbolizuje jednotu politického společenství v jediné formální vÍ!li. Jeho úkolem by bylo pouze zpečeťovat rozhodnutí shromáždění stavů a státního úřednictva (Základy filosofie práva, dodatek k §280).
Historický dopad Hegelovy politické filosofie umocňoval fakt, že jeho teorie moderního státu byla vyslovována v rámci všezahrnujícího filosofického systému, vysvětlujícího historický vývoj jako součást objektifikace toho, co nazýval "Duch", v časovém a prostorovém světě. Hegelovo přesvědčení o racionalitě světa a jeho poznatelnosti lidským rozumem navazuje na Aristotela a je v tradici německého IDEALISMU radikální kritikou KANTA. Na rozdíl od Aristotela se však Hegel domníval, že raciona1ita světa není dána a priori, ale že se vyvíjí v čase spolu s konkrétním lidským vědomím, které ji jako takovou poznává. Filosofie je pak stále se rozvíjejícím nástrojem lidského rozumového pochopení světa, a proto stadia vývoje filosofie postupují pari passu se stadii historického vývoje samotného.
Filosofie je "myšlenka o světě, objevující se teprve v době, když už skutečnost dokončila svÚj proces tvoření a završila se." (Základy filosofie práva, předmluva). Historie a oblast politiky jako její nejzřejmější aspekt je sama filosoficky významná. V tomto kontextu Hegel užíval výrok, že "co je rozumné, to je skutečné, a co je skutečné, to je rozumné" (předmluva). Ačkoli někteří kritici to vykládali jako naprosté ospravedlnění existující reality, Hegel sám tuto tezi vysvětloval tak, že co je rozumné, je i potenciálně uskutečnitelné, a historický vývoj, jsa na hony vzdálen pouhému nediferencovanému souhrnu nepochopitelných náhod a lidských slabostí, má racionální strukturu. Tato struktura nemusí být na základě probíhajících událostí vždy poznatelná, filosofie však má k rozluštění hieroglyfů rozumu zasazených v historii klíč.
Trvání na moci rozumu zpřítomňovat se v dějinách se stalo úhelným kamenem kritického díla MLADOHEGELOVCŮ, kteří poměřovali všechny existující instituce měřítkem hegelovské politické filosofie - a shledávali je nedostatečnými. A konečně, toto využití filosofie jako nástroje společenské kritiky se stalo filosofickým pilířem MARXISMU Hegel byl přesvědčen, že pochod rozumu napříč dějinami je komplexní dialektický proces, v němž jsou jednotlivci (a národy) pouhé nástroje, většinou si neuvědomující dÚležitost a význam svých činů. Změny mnohdy přinesly "osobnosti světových dějin", jako byli např. Alexandr, Caesar nebo Napoleon; Hegel ovšem zdůrazňoval, že jejich úloha nevycházela z jejich vědomých záměru nebo politických programů, protože byli podobně jako jiní lidé motivováni nízkými žádostmi, jako jsou ambice, hrabivost a touha po slávě. To, co je učinilo historicky významnými, byly objektivní dÚsledky jejich činů, nikoli jejich subjektivní záměry.
Tímto svržením "velkých mužů dějin" z jejich idealizované výše, do níž je usadila romantická tradice, je Hegel učinil nevědomými nástroji "lsti rozumu" (List der Vemunft), což znamená, že rozum mÚže ke své realizaci použít iracionálních prostředkÚ. Úkolem filosom je pak překročit vnější a zjevné a objevit racionální jádro, skryté uvnitř na pohled iracionálního fenomenu. Uznání tohoto napětí mezi subjektivním záměrem a objektivními dÚsledky odlišuje filosofy od pedantických moralistÚ.
Dějiny jsou tedy pro Hegela vývojem směrem k vědomí svobody, jak je vyjádřeno v politických, kulturních a náboženských institucích komunity. Celkovou sumu těchto charakteristik nazval Hegel po vzoru MONTESQUlEUA a HERDERA "duchem národa" (Volhgeist). Ten nachází vnější výraz v utváření objektivních institucí - to znamená ve vzniku státu. Hegel rozlišoval tři základní stadia historického vývoje, přičemž každé z nich představovalo další evoluci vědomí svobody:

(1) Orientální svět, v němž byla svobodnájedna osoba, zatímco ostatní byli nesvobodní. Politickou struktum pak představoval orientální despotismus.
(2) Klasický svět, v němž byli svobodní někteří. Jeho historickým výrazem byla polis, v níž mohla být občanská práva větší nebo menší, ale nikdy universální.
(3) Germánský svět, v němž byli díky universalitě křesťanského evangelia všichni lidé považováni za schopné být svobodní. V tomto světě, zahrnujícím celou západní Evropu, kde se na troskách římského imperia usadili lidé germánského pÚvodu, byla schopnost všech ke svobodě základem vývoje politických institucí. Je to svět moderní Anglie, Francie, Německa a Itálie; reformace a francouzská revoluce znamenaly v popsaném schematu milníky na cestě k plnému uvědomění si svobody. Hegel takto sekularizoval a politizoval význam universality křesťanské spásy; jeho myšlení zůstalo však zakotveno v protestantismu, a proto bylo zdrženlivé vÚči nacionalistickému ROMANTISMU své doby.

Hegel sice neviděl v žádném historickém státě model plně uskutečnitelné svobody, nicméně moderní konstituční monarchii, jak se vyvinula z francouzské revoluce a restaurace, považoval za pohyb správným směrem, o čemž jasně svědčí jeho eseje o ústavním uspořádání v Německu a Anglii. Ačkoli byl Hegel kritizován za konzervativní sklony své politické filosofie, jeho dílo je v podstatě propracováním OSVÍCENSKÉHO myšlení na základě německého idealismu a trpké zkušenosti francouzské revoluce.
Dějiny jsou podle Hegela skutečně pohybem vpřed, je to ale, jak o tom přesvědčuje francouzská revoluce, pohyb ve spirálách násilí. Moderní stát se zakládá na subjektivní svobodě, ale aby nedošlo k její degeneraci v bezuzdnou válku všech proti všem, je potřeba zprostředkující role racionálních institucí jako jediného garanta proti svévoli a hrozbě tyranie, představované absolutní monarchií a absolutním majoritním vládním systémem. Ironií je, že zatímco Hegelovy základní filosofické teze vedly k rozvoji revoluční společenské kritiky, vrcholící v marxismu, potřeba zprostředkujících institucí se stala (byť ne nutně vlivem samotného Hegela) základním kamenem moderního západního státu, jak ho známe. Navzdory pochopitelným rozdílnostem činí úloha politických stran a jiných sdružujících institucí moderní demokratický stát mnohem podobnější hegelovskému státu než nediferencované a bezprostřední demokracii ROUSSEAUOVĚ s jejími vrozenými totalitními sklony. SA

odkazy
Hegel, G,W.F.: Základy filo:i{)fie práva, přeJ. V. Špalek. Praha, 1992.
literatura
Avineri, S.: Hegel's Theory (~ť Ihe Modem Slale. Cambridge: Cambridge University Press, 1972.
Harris, H.S.: Hegel'~' Developmenl. Oxford: Oxford University Press. 1972.
Plant, R.: Hegel. Oxford: Blackwell. 1983.
Taylor. C.: Hegel. Cambridge: Cambridge University Press.1975.